Červen 2017

Rok poté

11. června 2017 v 0:10 | Ann |  Myšlenky
Prohlížela jsem si dnes v noci rok staré fotky, které jsem uveřejnila.
Prohlížela jsem si je a četla si, co jsem psala.
Prohlížela jsem si to, co jsem byla před rokem za osobu.
Nelíbilo se mi to.
Před rokem jsem procházela něčím, co by se na první pohled dalo nazvat depresí.
Ti, co mě ale znají, vědí, že to byl čirý smutek.






















Smutek, se kterým jsem se snažila vypořádat.


A který mě celou pohlcoval.




Ale pak to začalo odcházet...

Začala jsem brát život takový, jaký je a smířila jsem se, že mám, co mi nadělil. A tehdy se to stalo. Znovu jsem se zamilovala.
Zpočátku jsem se bála, že to není láska a ještě víc toho, že to láska je a že mi provede to, co naposled.
Jenomže všichni víme, že lásce se ubránit nedá a tak jsem se nechala.
A dnes, když si prohlížím loňské fotografie...
Vidím to. Vidím to jasně. Člověk utápějící se ve smutku nemá v srdci místo pro lásku. Je plno té staré.
Když se ale srdce začne hojit, uvolní se místo a onen člověk se nechá zlákat.
Nechá se vtáhnout do pasti stejně, jako minule.
Přijde o znovunalezenou svobodu a pocit jistoty a víry sám v sebe.
Tento článek není o pozitivech lásky.
Je o tom, co láska bere.
Můžeme jen čekat.

Ann