Květen 2017

Holka s růžovými vlasy

13. května 2017 v 18:10 | Ann |  Povídky
První slunečný den v roce. První krásný den v roce a přece tolik ošklivý. Rodina je to nejpevnější pouto a možná právě proto tolik bolí být jeho součástí. Být součástí něčeho, k čemu ve skutečnosti nepatříte. Mít roli jen fackovacího panáka, nechat si na sobě vybít vztek všech ostatních. Těch starších. Těch důležitějších.
První slunečný den v roce nesmí být poznamenán zlobou.
Holka s růžovými vlasy si obuje sandály a jde. Neohlíží se. Nechce už myslet na to, co jí říkali. Nechce myslet na nic.


Holka s růžovými vlasy v sandálech a vytahané mikině. To jsem já, ta holka.
Vyjdu naproti krásnému dni. Vypadá, že se na mě těší. Má trošičku zpoždění, ale mně to nevadí. Takhle si ho víc užiju.
Se sluchátkami v uších se nechávám unášet na vlnách energie, kterou tolik potřebuji.
Odbočím z hlavní cesty na úzkou cestičku překrytou větvemi mohutného buku. Po pár metrech musím zastavit, vidím prudký sráz. Hbitý potůček mi šumí na pozdrav. Na tváři mi ten pohled vykouzlí úsměv.
Při skoku mi podklouzne noha. Musím se zachytit bahnivého hřehu rukama. To už se na potok ze široka směji. Chce si hrát.


Tančím si to lesem a sklepávám všechen ten stres a napětí. Vlním se spolu s větrem a naslouchám hudbě lesa.
U břehu rybníka si opláchnu zablácené dlaně.
Když vzhlédnu, spatřím koně. Koně s jeho jezdcem, jak se pomalu noří do vody a pak vesele vyklusávají. Oči jim jiskří. A mně jiskří srdce. Omámena slunečními paprsky a tou nádhernou podívanou se propadám do sentimentálního pocitu blaženosti.
Ann

Nebezpečná známost

6. května 2017 v 18:50 | Ann |  Myšlenky
Jsem v pasti. Lapena do pavučiny vášně. Vášně, jíž se nehodlám vzdát. Nechci. Je příliš krásné se vznášet na vláknech zdánlivé lásky, jež mě zahlcuje ze všech stran.
Poprvé je u mě. Sedí za stolem a jeho spalující pohled mě doprovází na každém kroku. Roztřesenou rukou mu podávám hrneček s čajem. Srdce mi bije jako zvon. Nemůžu toho muže vystát. Zpropadená arogance z něj přímo srší. Nesnáším jeho sebevědomý postoj, pevný stisk ruky, jeho temný pohled, ze kterého se mi podlamují kolena. Každičký detail mě vyvádí z míry. Příliš vysoký, příliš světlé vlasy, příliš tmavé oči, příliš hluboký hlas, jež mi rozvibruje celé tělo.
Naše pohledy se setkají a já zapomenu dýchat. Nedokážu se ubránit síle, jež mě k němu vábí. Nezvládnu už vzdorovat jeho vůni, když se ke mně pomalu přiblíží. Propadám jeho pevnému stisku a spalujícímu pohledu.
Hlava mě bolí a nedokážu zastavit agresivní tlukot srdce. Myšlenky se valí jedna přes druhou. Jsem snad nespokojená se svým životem takovým, jaký je? Cožpak mi nestačí milující partner? Lepšího si nemůžu přát. Nepřeji. Přesto mě to nepředstavitelnou silou táhne k němu.

Svět se vždy postará. Říkejte tomu, jak chcete. Vesmír, Bůh, Osud, Prozřetelnost - náš život není nikdy předvídatelný. Člověk se snaží směřovat jedním směrem, ale existují situace, které jednoduše nemáme pod kontrolou. Možná tento výrok prokazuje mou slabost. Možná je v něm ale něco pravdy. A možná někdy opravdu nemáme na výběr, ať už jsme tlačeni, morálkou, chtíčem, ambicemi, či třeba vášní. A někdy jednoduše přenecháme naše rozhodnutí v cizích rukách...
Ač mám na srdci ještě spoustu nevyřčených myšlenek, prozradila jsem jich až příliš. Jsem tedy nucena článek ukončit právě v tuto chvíli.

Ann