Náš svět a andělé

17. listopadu 2016 v 18:50 | Ann |  Myšlenky

Pár lidí se mě už v životě ptalo, jestli věřím v Boha.
Já věřím ve svý strážný anděly.

Ok, dvacet minut, to stíhám.
Vybíhám z domu a svižným tempem se šinu ke hřbitovu. Není to úplně kousek a navíc je to do kopce, tak mám za těch dvacet minut co dělat.
Je zataženo, občas někde zpoza mraků vykoukne kousek růžově západem zbarvené oblohy. Od pusy mi jde pára.
Ponořím se do muziky ve sluchátkách a krajina okolo mě ožívá. Všechny barvy jsou najednou daleko jasnější a můj dech určuje rytmus větru. Existuji jen já a svět. Já a příroda. Všechny větve okolo cesty se přede mnou rozevírají a nohy neomylně kráčí dál a dál, cestu znají moc dobře.

Ahoj mami. Máš tu nový kytičky, pár lidí se tu o dušičkách stavilo, koukám. Už to ale vadne… Trošku ti to tu rozsvítím, když dnes neuvidíš na hvězdy.

Marně lomcuju s železnou černě natřenou bránou. Pozdě. Je zamčeno. Fajn, dneska to je zase s dobrodrůžem.
Se svítilnou na mobilu vykouknu zpoza hřbitovní zdi, balancujíc na sloupku jednoho z časem zapomenutých hrobů. Lidi. Vypadá to ale, že jdou opačným směrem.

Moc moc moc se omlouvám!

Vyšvihnu se nad úroveň zdi a nemotorně se na ni překulím. Pověsím se za ruce dolů a tvrdě dopadnu na asfalt. Uf, to by bylo.
Cestou zpět už nikam nespěchám. Doma na mě čeká akorát tak prázdná lednička a hromada prádla na vyžehlení.
Míjím konírnu, zrovna ve chvíli, kdy se opět naplno ponořím do hudby a najednou si jich všimnu. Koně. Stojí ve tmě rozprostřeni po celé louce a ani se nehnou. Zastavím se a jeden z nich, ten, co je ke mně nejblíž, se na mě podívá. Jen na sebe hledíme a já si říkám, proč tam tak jsou? Jakto, že je nevezmou na noc do tepla? A proč je tu vlastně mají? Jsou na hnusné mokré louce ve tmě, v zimě a jen tak tam klidně stojí. Ohraničeni elektrickým ohradníkem. Co je tam drží při životě?
Nikdy jsem neviděla divoké koně. Musí to být krása. U nás je ale asi těžko spatřím. Všechno je tu pod dozorem. V elektrickým ohradníku.
Co kdybych ho pustila? Nejspíš by ani nechtěl nikam jít. Nikdy neviděl film s divokýma koněma.



Jdu a všechno mi připadá mnohem horší. Všechen ten svět v jakým žijeme. Dotknu se živého plotu, který někdo zastřihnul do úhledných obdélníčků, ale pár větviček si razí cestu mimo obdélník, do prostoru. Fandím jim.
Kráčím dál po asfaltu a hnusí se mi ta představa, že tu kdysi asi byla krásná prašná cesta a teď je tu asfaltka přímo uprostřed přírody.
Když vyjdu na kopec, uvidím v dálce ve tmě zářit paneláky. Ohavnost. Paskvil. Lidi v krabici. Dřív, než by skutečně museli. Teď se ale ještě můžou hnout, ještě je na to čas. Tak sakra rychle utečte, než vás zavřou do krabice, zakopou pod zem a položí na vás těžkej kámen. Snad to aspoň potom uvidíte a budete stát nad těma, jako jsem já a nad všema ostatníma. Jako ti moji strážní andělé.
Ann


 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 17. listopadu 2016 v 19:31 | Reagovat

hltám tvý slova - dechberoucí!

2 mala-snoubenka mala-snoubenka | Web | 17. listopadu 2016 v 20:47 | Reagovat

Já věřím v Boha... i v anděly strážné, které nám dává, aby nám pomáhali a vedli nás k Němu.

3 Ortie Ortie | Web | 17. listopadu 2016 v 21:41 | Reagovat

Čarokrásně napsané.
Lidi jsou zavření v krabicích celý život mají tam pohodlí, tak se jim nikam nechce.

4 Ann Ann | E-mail | Web | 18. listopadu 2016 v 13:45 | Reagovat

[1]: Děkuji.

[2]: Jako malá jsem měla tendenci v Něj věřit, ale smrt maminky mě připravila o veškerý předpoklad k víře. Poslední dobou si ale říkám, že to přeci musí mít nějaký smysl a že si ji vzal k sobě právě proto, aby nade mnou mohla stát jako strážný anděl.

[3]: Smutná realita. Děkuji za milé komentáře :)

5 Kira Curatio Kira Curatio | E-mail | Web | 20. listopadu 2016 v 23:52 | Reagovat

Nádherný. Líbí se mi ta myšlenka o těch panelácích.. taky o nich takhle přemýšlím.
Píšeš fakt skvěle!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama