Nemocná

17. dubna 2016 v 20:52 | Ann |  Myšlenky
Vztekle zaklapnu notebook a odstrčím se od stolu. Celým tělem mi projede mráz. Znovu a znovu. Během několika vteřin se ocitám venku na vlhkém trávníku. Dýchej. Přehodím kapucu pleteného svetru přes hlavu a vydám se svižným krokem k lesu. Potřebuju se uklidnit. Nadechnout.
Začíná padat tma a v hlavě mi začíná plát oheň. Celý den zakopávám o náznaky, náhody, symboly - říkej si tomu jak chceš. Stále dokola se vracím v čase. Vracím se k tomu, co už není pravda. Žiju ve lži. Hah... Žiju?
Nedokážu vysvětlit, proč se moje mysl vrací k okamžikům, které si už ani nepamatuje. Myslím, že jí jen chybí ten pocit, který u těch okamžiků mělo moje srdce. Nic z toho ale nedává smysl. Teď jsou ty vzpomínky jen na obtíž. Jako by se ve mně nějaká poslední jiskřička naděje pokoušela mumifikovat city, které už neznám.


Nohama dušu mokrou trávou a z úst mi stoupá pára. Všechno se točí. Je mi špatně z toho, že běžím lesem a přitom se nedokážu pohnout. Nedokážu opustit to, co mě opustilo už dávno. Je mi špatně z toho, co se ze mě stalo.
Zastavím se a levou rukou se opřu o mohutný strom. Zrychleně vdechuji studený vzduch, který mě štípe v krku. Pravou rukou si odhrnu vlasy z horkého obličeje a zasunu je za ucho. A pak to uslyším. Křik.

Není to křik jednoho člověka. Je to křik davu. Narovnám se a rozhlédnu se. Přede mnou je nekonečná scenérie lesa. Stromy, stromy a zase stromy. Dnes ale necítím klid, který mi pohled do přírody obvykle přinese. Cítím strach.
Očima těkám ze strany na stranu a mimoděk vnímám dunění země, které mě šimrá na chodidlech. Jen stojím, zírám doprostřed lesů a poslouchám ten neustávající křik.
Není skutečný. Nemůže být!
Musí! Nejsem přece blázen.
Srdce se mi zběsile pokouší vyskočit z hrudníku. Co se to děje? Co se to se mnou děje?

Ann
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Myšlenka v koutě Myšlenka v koutě | Web | 17. dubna 2016 v 21:23 | Reagovat

Nádhera... Teda, ne to, jak se asi cítíš.. :D ale úžasně jsi to sepsala :) přesně takový styl mě vždycky osloví, i když je to možná trochu klišé :)

2 Ann Ann | E-mail | Web | 17. dubna 2016 v 21:49 | Reagovat

[1]: Děkuji. Je to klišé, vím, ale píšu to tak, jak to ze mě jde. Jindy, když mám čistší mysl, dokážu psát střízlivěji. Ale dneska to nešlo.
Vážím si ohlasu.

3 Lawrence Lawrence | 11. února 2017 v 12:51 | Reagovat

Krásně poutavý :) moc se mi líbí tvůj styl psaní :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama