Dvě tváře

14. února 2016 v 17:35 | Ann |  Myšlenky
Domov je místem, kde jsem sama sebou. Nebo ne?
Poslední dobou zjišťuji, že mám dvě tváře. Dalo by se to nazvat, jako tvář veřejná či společenská a tvář osobní, tajná, skrytá.
Tu první každý vidí. Tak mě každý zná. Jako veselou, usměvavou a vtipnou kamarádku. Možná mě tajně obdivují, jak to dělám. Jenomže oni nevědí, že jakmile na mě nikdo nemluví, pláču.


Občas si vážně připadám jako schizofrenik. Směju se, vtipkuju, vyprovodím přátele, zamávám a do pěti minut už mi po tvářích tečou slzy, kterých už si ani nevšímám. Denní rutina. Usmívat se, přijít domů, povolit křeč a...
Kupodivu to nevnímám jako negativní skutečnost. Už si ani nevzpomínám, jaké to bylo předtím. Muselo být vysilující být šťastná a bezstarostná. Jsem teď daleko vyrovnanější. Všechen sen vztek, smutek a samota se mě srší jakmile za sebou zavřu vchodové dveře. Každý den.
Vzpomínám si, jak se mě ptával Co se děje?, když mě vyděl z ničeho nic brečet. Nevěděla jsem odpověď a tak jsem se k němu jen otočila zády.

Je snazší si občas udělat krátký výlet
z temnoty na světlo,
než se upěnlivě držet v oslňující záři.
Nemůžete si odpočinout
a dřív nebo později
vás skolí únava,
takže se spálíte.
A to bolí.

Jenomže co když je ta veselá tvář tou pravou? Jen se zahaluji do šedivého hávu bezdůvodného smutku. Nedokážu to rozeznat. Kdy se ze mě ten šál bolesti konečně snese? Stojím nehnutě uprostřed planiny a čekám na déšť, který ne a ne přijít. Ze rtů se mi vytrácí barva a z duše život. Vysychám a chřadnu. Ale proč? Co mám dělat? Mám se vydat hledat jezero do krajiny, kterou neznám? Nevím jak. Ani nevím, jakým směrem bych se měla vydat. Nikdy dřív jsem se necítila tak ztracená.
Ann
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 14. února 2016 v 18:16 | Reagovat

Jakoby v tobě něco umíralo, jen tak bezvládně ležíš a snažíš se nepřemýšlet, i když děláš pravý opak...tohle je pro mě jasný důkaz toho, že ďábel existuje...něco nás stahuje dolů a my intuitivně víme, že tomu nezabráníme, jen můžeme nehnutě a bezmocně pozorovat, co s námi vyvedou...neposkvrněný libida plný vzduchu...dělají z nás blázny a my učíme další pozemský potvory, aby se stali stejně praštěnými, jako my. Existuje východisko z tohohle kruhu? A kde je?....Jestli existuje Bůh, dá mi vědět. Způsob je, akorát ho možná stále nevidíme.
Další den bude lepší, říkám si, ale...co když "další zítra" být nemusí?....

2 Ann Ann | E-mail | Web | 14. února 2016 v 18:19 | Reagovat

[1]: Amen.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama