Nedělní odpoledne

9. ledna 2016 v 19:42 | Ann |  Povídky
Ležím nehybně na dezinfekcí páchnoucí posteli. U hlavy mi pípá to protivné EKG. Hlavou mi probíhá jen jedna myšlenka. Umřu.
Když si pročítám průběh nemoci, raději bych umřela hned. Prakticky postupně přijdu o mozek, až ze mě bude jenom nehybná vychrtlá troska. První, nejmírnější stádium je šílená bolest hlavy. Pak už může následovat cokoliv. Ochrnutí končetin, selhání ledvin, jater, plic, agrese, demence... Nechci to. Bojím se. Tak strašně se bojím. Jsem jen čtrnáctiletá holka. Není na mě nic zajímavého. Ráda si čtu a vařím. Dělám úkoly a děsím se svojí nemoci.
Možná bych to měla přijmout. Pořád mám nejspíš někde v koutku hlavy naději, proto mě tolik děsí myšlenka na - po všech stránkách - bolestivou smrt. Možná bych se na to měla prostě jen připravit. Jenže mně je dobře. Mohla bych použít peníze, co dávám za ,,léčbu" na cestování. Ale to by tu nesměla být moje máma. Miluje mě, a to je ten problém. Myslí si, že když mi budou každý den odebírat krev a krmit mě nemocničním jídlem, samo to přestane. Jako by to byl jen zlý sen, ze kterého se probudíš. Ale to se nestane. Nejde tomu zabránit. Maminka je tak zaslepená láskou ke mně... Nevidí to, že kdyby mi dovolila přerušit léčbu - která stejně k ničemu není -, mohla bych si užít aspoň kousek toho života, co mi zbývá. Řekli, že to jsou asi čtyři měsíce.
Při myšlence na čtyřměsíční tvrdnutí v týhle bílý kopce s postupným ztrácením kontroly nad vlastním tělem se mi chce kopat a křičet. Ale k ničemu by to nebylo.

Chvíli jen sleduju ten běloskvoucí strop, ale po chvíli mám pocit, že na mě spadne. Těžkopádně se posadím na posteli. Nohy nechám viset dolů. Zkoumavě zkusím zahýbat prsty u nohou. Funguje to. Připadám si jak Uma Thurman, když rozhýbala ochrnutou dolní páteř. Dobře, zkusíme, co ve mně je. Odpojím EKG a pomalu vyrazím ke dveřím.
Chodba je vylidněná, a tak se vydám k velkému oknu na konci chodby. Venku sněží. Položím ruku na chladné sklo a všimnu si, jak je vychrtlá. Jsou to jen kosti potažené kůží. Zamračím se na ní. Pak se chytnu za břicho a začnu zvracet. Už mi na tom nepřijde nic zvláštního. Nevolnost je ještě snad ten nejpříjemnější příznak mozkového tumoru. Dovleču se k výtahu a stisknu přízemí. Nemůžu se ani podívat na svůj odraz v zrcadle, které je přes celou stěnu výtahu. Jsem hubená, bílá až fialová a rozhodně nejsem pěkná. Ne, že by tomu dřív bylo jinak.. Po cinknutí se odvrátím a jdu k východu. Hlídač sleduje očividně velice zábavné video na monitoru počítače. Už zbývá jen pár kroků a budu venku. Moje bosá chodidla stanou na ledové dlažbě pokryté tenkou vrstvou chladivé šlichty. Ujdu ještě pár kroků a znovu se pozvracím. Udělám krok ke straně a lehnu si do bílé závěje. Rukama a nohama máchám na všechny strany a tvořím tak ve sněhu anděla. Po dlouhé době se cítím tak... Naživu. Po chvíli se unavím a tak prostě jen ležím na mokrém sněhu v nemocniční košilce a sleduju pomalu se snášející vločky. Vzpomenu si na báseň Jaroslava Seiferta o vločkách... Má pravdu. Všichni jsme jen součástí davu. Co znamená život jednoho člověka pro celé lidstvo? Nic.
Na spánku ucítím teplo stékajicí slzy. K čertu s nemocemi, k čertu s láskou, kterou nikdy neprožiju, k čertu s tím vším. Umřu. Nezáleží na tom, jestli umrznu teď a tady nebo mi nádor v mozku potlačí všechny životní funkce. Teď jsem šťastná.
Na tváři mám blažený úsměv. Tělo mi pomalu zapadá sněhem. Ale co na tom záleží. Podívejte se nahoru. Není to nádhera?
Ann
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 9. ledna 2016 v 19:52 | Reagovat

Úžasně napsané, především obdivuji konec textu, je dokonale promyšlen. :)

2 Ann Ann | E-mail | Web | 9. ledna 2016 v 19:57 | Reagovat

[1]: Děkuji. Vážím si toho, Leri.

3 Bocian Bocian | E-mail | Web | 9. ledna 2016 v 21:17 | Reagovat

Ak môžem napísať kritiku... Poviedka má výborný spád a čítala sa mi veľmi ľahko, čo je skvelé. Vzhľadom k rozsahu som úplne nestihol precítiť všetky emócie, ktoré z textu sálajú, ale aj tak mi je teraz veľmi smutno, možno by som aj slzu vytlačil. Viem si predstaviť, že keby si to ešte trochu rozvila, môže to byť posledná kapitola nejakej novely... Alebo dlhšia poviedka.
Ale páči sa mi, veľmi, dobrá práca. :-)

4 Ann Ann | E-mail | Web | 9. ledna 2016 v 23:45 | Reagovat

[3]: Mnohokrát děkuji. Je to jen kratičká povídka, kterou jsem sepsala asi před rokem a nedávno jsem na ni v mobilu narazila. Napadlo mě, že by si zasloužila, aby ji někdo četl :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama