Leden 2016

Nedělní odpoledne

9. ledna 2016 v 19:42 | Ann |  Povídky
Ležím nehybně na dezinfekcí páchnoucí posteli. U hlavy mi pípá to protivné EKG. Hlavou mi probíhá jen jedna myšlenka. Umřu.
Když si pročítám průběh nemoci, raději bych umřela hned. Prakticky postupně přijdu o mozek, až ze mě bude jenom nehybná vychrtlá troska. První, nejmírnější stádium je šílená bolest hlavy. Pak už může následovat cokoliv. Ochrnutí končetin, selhání ledvin, jater, plic, agrese, demence... Nechci to. Bojím se. Tak strašně se bojím. Jsem jen čtrnáctiletá holka. Není na mě nic zajímavého. Ráda si čtu a vařím. Dělám úkoly a děsím se svojí nemoci.
Možná bych to měla přijmout. Pořád mám nejspíš někde v koutku hlavy naději, proto mě tolik děsí myšlenka na - po všech stránkách - bolestivou smrt. Možná bych se na to měla prostě jen připravit. Jenže mně je dobře. Mohla bych použít peníze, co dávám za ,,léčbu" na cestování. Ale to by tu nesměla být moje máma. Miluje mě, a to je ten problém. Myslí si, že když mi budou každý den odebírat krev a krmit mě nemocničním jídlem, samo to přestane. Jako by to byl jen zlý sen, ze kterého se probudíš. Ale to se nestane. Nejde tomu zabránit. Maminka je tak zaslepená láskou ke mně... Nevidí to, že kdyby mi dovolila přerušit léčbu - která stejně k ničemu není -, mohla bych si užít aspoň kousek toho života, co mi zbývá. Řekli, že to jsou asi čtyři měsíce.
Při myšlence na čtyřměsíční tvrdnutí v týhle bílý kopce s postupným ztrácením kontroly nad vlastním tělem se mi chce kopat a křičet. Ale k ničemu by to nebylo.

Touha

8. ledna 2016 v 17:52 | Ann |  Myšlenky
Už jste někdy, v určitém stádiu porozchodové deprese přemýšleli nad tím, že si najdete někoho náhodného, někoho koho vůbec neznáte a kdo nezná vás, kdo o vás vůbec nic neví, a prostě se s ním vyspíte?