Zakázané myšlenky

28. prosince 2015 v 2:02 | Ann |  Myšlenky
Nedávno jsem si pročetla deník, který jsem si zapisovala zhruba před rokem do mobilu. Zaujalo mě to, jak se můj život tolik nezměnil a přece cítím, že už jsem dál. Že mě zkušenosti zas posunuli o kus blíž k tomu "mému já", kterým se stávám. Chtěla bych tu uveřejnit něco z těch loňských zmatků v mé hlavě, k nímž se vztahuje moje novoroční předsevzetí. Můj život se v předešlém roce a půl točil výhradně kolem chlapů. To není zas až tolik promarněného času, vím. A mimo to, se podle mého vůbec nejedná o promarněný čas, ale problém je v tom, že na to, že je mi 16, je to až moc rozptýlení. Musím se soustředit na školu a především na sebe. Ať si to zní sobecky, egoisticky nebo nějak jinak, musím být sama sebou a nesmím se dál upínat k někomu jinému. Takže moje novoroční - spíše přání, než předsevzetí - zní: budu sama sebou. (To slovo sama je obzvlášť podstatné.) A i kdyby se našel někdo, kdo by se snad mohl konečně zdát býti ideálním, pochybuji, že bych v nejbližší době dokázala projevit byť jen kousíček citů, které byli sežehnuty ledovým plamenem mé poslední lásky.


Zakázané myšlenky

Letošní léto bylo skvělý. Tolik nových lidí a tolik skvělých zážitků! Byli jsme s Lucií v kempu pro děti a náramně si to užily. Každá trochu jinak, ale nádherné vzpomínky máme obě. Lůca měla samozřejmě pár obdivovatelů, přestože - jak tvrdí - já jsem ta hezčí. Já se zato seznámila se skvělým kamarádem. Znali jsme se sice už rok, ale začali jsme se bavit až letos. Dokáže mě rozesmát i rozplakat - ano, i to se stalo - a tak nějak ho mám ráda. Nedokážu to vysvětlit. Každopádně léto je pryč a my se nevídáme.
Na konci srpna jsem byla s Luckou a kamarádkou Niky na "Rozlučce s prázdninami" na jedné venkovní párty ve městě, kde se naše účast za prázdniny stala tradicí. Zašli jsme tedy i v poslední prázdninový den a skvěle se bavily. Měli jsme s sebou i dost pití, takže bylo o zábavu postaráno. Začalo se stmívat a Lůca byla na řadě s kupováním džusu. Šla jsem s ní a při cestě od baru jsem kelímek dolila vodkou. Když jsme scházeli schody, zaslechla jsem "Netančíš náhodou?". Trochu jsem se lekla, protože se mi často dostává oplzlých poznámek na toto téma. Otočila jsem se, abych zjistila, kdo na mě mluví. Byl to kluk tak okolo 17ti s tmavšími vlasy v modré mikině. Ruce měl v kapsách džínů.
"Náhodou jo." odpovím a přiblížím se k němu o pár kroků.
"A znáš Monču a Viky?" ptá se.
"Znám," odpovídám stručně a v duchu se uklidňuju, že tentokrát nejde o úchyla, co chce "taneček". "Odkud je znáš ty?" zeptám se a marně se snažím vybavit situaci, kdy jsme se potkali.
"Jsou to moje...kamarádky," řekne ledabyle a energicky pokračuje. "Nejsi Kristýna?" zeptá se a já - už s trochou alkoholu v krvi - poslušně kývám. Začali jsme si povídat. Jmenoval se Tomáš a s oběma mýma kamarádkama chodil. Ze začátku mi připadal namyšleně a dokonce jsem mu to, ve stavu opilosti, řekla. Ale opak byl pravdou. Ten večer jsme se poprvé políbili.
27.9.2014
Tom je zlatíčko. Udělal by pro mě všechno a ty jeho svaly...
https://www.email.cz/download/i/JkA-aVPOdjvf1bXafUveDvzx74uSIzgUlxqlu8291gzL1QaOiMzvlurZLOP2ZThvM_FE-z0/FB_IMG_1427279090725.jpgJe sobota večer. Zalezu do postele a na mobilu kontroluju facebook zprávy. Najednou narazím na obrázek, který kdosi přidal na síť. Je na něm panáček, co zvědavě sleduje úsměv vedle stojící panenky se spokojeným úsměvem. Je pod ním anglický nápis.
Chvilku se na něj dívám a pak klikám na >sdílet"Ahoj :)" stojí tam. "Co jsi to sdílela?"
"Obrázek," napíšu. "Líbil se mi."
"Kdyby to přidal kdokoliv jinej, tak se jen pousměju a jdu dál... Proč mi tohle děláš? :( :D"
"Nojo no. Teď když o tom tak mluvíš, je mi smutno."
"Díky lidem jako ty by si měl každej člověk vážit svých rodičů. :) Ve mě to vyvolá strašně zvláštní pocit :/"
"Díky lidem, jako jsem já? Ono je to těžký. Vážím si táty nade všechno, ale taky se dost hádáme. Často myslím na to, že musím lidem říkat, že je mám ráda, protože jednoho dne už nebude příležitost.
Tak se opatruj ;) mám tě ráda" napíšu a cítím, jak se mi zrychlil tep. Skvělý! "Ty zmetku. Mám slzy v očích :'D"
"Nebo by se každej aspoň měl zamyslet nad tím, co má... Prostě sem ti jen chtěl napsat jak obdivuju jak si silná :)) Ježiš promiň, to sem nechtěl :D já měl taky když sem viděl ten obrázek :) To já tebe taky :)"
"Achjo, jsi hroznej," to už brečím, jak malá holka. "Kdybys mě teď viděl, nepřišla bych ti silná."
"Jéžiš promiň, to jsem nechtěl :D :( nechtěl sem tě rozplakat."
"Tak to jsme dva. Neměla jsem to v plánu. Tak hodně štěstí zítra na zápase ;-)" potřeju mu a pak ještě chvíli probíráme jeho letošní tým, školu a povídáme si. Proč se cítím šťastná jako blecha? Co se to se mnou děje?!
Od té doby jsme si psali asi třikrát v průběhu dvou týdnů a mělo to tak nějak stejný průběh jako tenkrát po letním kempu. Nejdřív jsme si psali dlouho a bavili se, pak už jen kratší dobu a pak jsem psala spíš já. Ale už to nějak neřeším. Teda aspoň tohle říkám Lucce. Jasný, že mě to štve, nejsem robot, ale můžu něco dělat? A koneckonců mám kluka a on holku, ježiši! Cítím se špatně jen za myšlenky na něj. Mám ho ráda, to přiznávám, ale on mě asi jako člověka, co si vedle něj jednou sedl v autobuse, a víckrát se neviděli. Chtěla bych si všechny ty myšlenky vymazat z hlavy, ale nejde to. A pro takovéhle případy je tu jídlo a televize. ^^

7.11.2014
Je pár týdnů po tom, co jsme se s Tomem rozešli. Mám ho ráda, ale nikdy jsem k němu necítila to, co on ke mně. Od té doby žiju v hurikánu výčitek, nadávek, proseb a vydírání. Ale já to chápu, ublížila jsem mu. Štve mě ale, že nechápe, že mi není lhostejný. Není den, kdy by mi ho něco nepřipomnělo. Písnička, věc, slovo... Jednou to přejde.
Uvidím se s NÍM. Přijede náš společný kamarád z kempu Jindra, a protože ON bydlí ve vedlejším městě, uvidíme se všichni. Už za týden a já začínám vyšilovat. Poslední dobou je na mě hodný, alespoň virtuálně. Nemůžu ho dostat z hlavy a tak mě napadá, jestli se můj vztah k němu taky nepodepsal na našem rozchodu s Tomem. Začala jsem se pomalu svěřovat Lucce. Vzhledem k tomu, že spolu loňské léto chodili, připadalo mi divný jí o tom říkat, ale zdá se, že to bere. Dokonce jí to možná těší. Je fajn to v sobě nemuset dusit. Lucka je bezkonkurenčně ten nejlepší přítel, jakýho si můžu přát!
15.11.2014
Dneska byl den D. Všichni čtyři jsme se sešli (Lucka, kluci a já) a strávili spolu den. Bylo to fajn. Pocit, že mám ještě nějaké kamarády. Opravdové kamarády. I když u NĚJ si nejsem tak úplně jistá. Když se vidíme, je milý a rozumíme si, ale když se nevídáme... Chybí mi víc, než já jemu. Každý člověk má asi svou osobu, ke které tajně chová city a která jeho city nikdy neopětuje. Ale po dnešku… Myslím, že jsme "v pohodě".
Den po dni D:
Kluci spali u sebe a ráno jsme se ještě s Jindrou sešli, než pro něj přijeli rodiče. Byly to příjemně strávené chvíle, na které budu vzpomínat. Zase jsem ale nejistá ohledně NĚJ. Od rána si píšeme a dokonce o vážných věcech. Stěžoval si na vztah, který má se svou přítelkyní, což mě potěšilo. Byla bych radši, kdybych mohla napsat, že to se mnou nic neudělalo, ale nebyla by to pravda. Jako by to ve mně zažehlo novou naději a já už teď vím, že to bude bolet.

12.12.2014
Je tu prosinec a na mě padla deprese gigantických rozměrů. Taky se stalo pár nepěkných příhod. Byla jsem se spolužačkou na plese. Vlastně celkem dvakrát. Poprvé jsem tam potkala Toma a to nebylo zrovna příjemné setkání… Vyměnili jsme si názory (přičemž on na mě koukal tak zbožně, jako bychom spolu pořád byli) a já osobně jsem se tam moc nebavila. Podruhé to bylo lepší (alespoň z mého pohledu). Opět jsem se s ním potkala, ale tentokrát to bylo daleko uvolněnější (a já daleko opilejší). Dobře jsem se bavila, ale následující dny, kdy se ke mně z různých zdrojů dostávaly útržky toho, co jsem na plese vyváděla, jsem přehodnotila svůj pozitivní pohled na věc. Tom mi naznačil, že jsem se chtěla líbat a vůbec jsem celý večer byla velmi přítulná. Ten pocit, když mi tohle řekl, bych přirovnala k ráně pěstí do břicha. Nic takového se přece nestalo. Jsem si absolutně jistá! Nejspíš si špatně vyložil to, že jsem mu řekla, ať jdeme stranou (nechtěla jsem mluvit před kamarádkami) a to, že jsem se ho pod vlivem alkoholu chytla kolem krku a on v tom nejspíš našel nějaké erotické gesto. Nejlepší novinka byla, že má přítelkyni. Vrátil se k ex a podle fotek, u kterých jsem se neubránila nevítaným slzám, jsou spolu velice šťastní. Ráda bych to neřešila, ale z nějakého podivného důvodu mi to je líto. Každopádně s tím nic nenadělám. Jednou to přejde.
Taky jsem se viděla s lidmi z kempu. Rozhodně to byl nejskvělejší zážitek týdne! A samozřejmě přijel i ON. Překvapivě už nemám ten pocit, že na mě kouká tak lhostejně, jako dřív, ale předpokládám, že stejně nemá v plánu se mnou udržovat kontakt. Mám toho teď vážně hodně... Tomáš mi napsal, že kdyby byl víc opilý, tak se polibku ode mě nebrání a do toho musím zas myslet na NĚJ! Tak 1. já ho líbat nechtěla (možná v duchu, ale rozhodně jsem to nezkusila) a 2. má holku Ježiši! Myslím, že víc psychicky zdeptaná už být nemůžu. Vždyť kvůli tomu už skoro týden nemůžu spát. Je to poslední, na co večer myslím a první, co ráno vidím před očima. A přitom přeci o nic nejde, za chvíli na to všichni zapomenou (včetně mě) a bude pokoj. Jsou horší problémy, tak proč se v tom pořád patlat.

25.1.2015
Poslední dobou se mi nějak nakupily strasti. Úmrtí v rodině, nešťastná láska, stres... Člověk si v takových chvílích říká "Proč já?". Protože jinak by ten život nestál za to. Bylo by to moc snadné, proto.
Jedno jsem se naučila. Nikdo nemá dokonalej život. Každý má své trápení. I člověk, co ho nesnášíte, protože byl vždy úspěšnější, než vy, nebo někdo, kdo se k vám zachoval neuctivě a prošlo mu to. V takových chvílích je nutno si připomenout, že k tomu musí mít nějaký důvod. Divili byste se, kolik takových kreténů má uvnitř bolest, kterou nedokážou ovládnout. Dělá jim dobře, když v tom nejsou sami.
Často si říkám, co mám dělat. Nevím, kam dál, jak se mám chovat, co cítit. Říkám si, jak je možné, že nedokážu opětovat city k tomu, co mi je nabízí a místo toho cítím sympatie ke člověku, co o mě ani "nezavadí pohledem". Přála bych si najít člověka, před kterým se můžu chovat přirozeně a neodradím ho. Proč jsem se zamilovala do člověka, ke kterému si přeji být upřímná, ale bojím se jeho reakce?

Poznala jsem člověka, který mi rozuměl a teď si říkám, proč to musel být jediný polibek na koncertě, co mi po něm zbylo.
Když tohle píšu, připadám si jak svobodná pětatřicetiletá žena. Žena vystrašená samotnou. Žena, co se bojí, že už nemá dost času na hledání "toho pravého". Já mám ještě spoustu času. Nechci žít ve strachu. Chci si užívat. Chci žít.
Ann
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 listopadka listopadka | Web | 28. prosince 2015 v 7:02 | Reagovat

Tak to máš dobrý, mě zkušenosti nikam neposunuly, pořád se v tom tak nějak plácám a už dopředu vím, že novoroční předsevzetí si dávat nebudu, protože jsem nikdy nevydržela a po pár dnech vzalo předsevzetí za své. "D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama