Prosinec 2015

Zakázané myšlenky II

28. prosince 2015 v 23:10 | Ann |  Myšlenky
Tiše promazávám poslední připomínky jeho existence ze svého mobilu. Nelítostně odstraňuji zbytky vzpomínek, které jsem až dosud udržovala v galerii, jako slaboulinký plamínek naděje ve vánici opovržení, vzteku, lítosti, pláče, bolesti a strachu. Strachu ze samoty a ještě silnějšího strachu ze ztráty. Zbavuji se minulosti a co víc, zbavuji se i potenciální budoucnosti. Zahazuji plány na společnou budoucnost, na zájezd do Amsterdamu, který měl být překvapením, mažu připomínky samoty, která následovala po té mučivé ztrátě. Už nemám energii ani na jedinou slzičku. Těch už bylo dost. Odtrhávám minulost a tyčím si nový existenční bod. Bod vzniku něčeho nového a nadějného. Něčeho, co odpoutá mou pozornost a já tak budu mít prostor zapomenout. Protože na všechno se jednou zapomene. Nejprve jenom na chvilku a časem napořád. A to je tím bodem. Slibné zapomnění.
Nepřestávám mít před očima každou vteřinu každého dne jeho tvář. Nepřestávám cítit jeho doteky a slyšet jeho hlas.
Je směšné, že se musím rozloučit s člověkem, který nikam neodchází. Zůstává tady. Jen ne se mnou. Ztráta, co nemá smysl. Zbytečná ztráta.
Musím zapomenout. A třeba se mu jednou dokážu podívat do tváře a začít znovu. Začít bez toho, aniž by se všechen ten vztek, lítost, pláč, bolest a výčitky nekontrolovatelně vyplavili a rozpoutali tak na novo to zbytečné peklo uvnitř mojí hlavy. Jednou.
Ann

Zakázané myšlenky

28. prosince 2015 v 2:02 | Ann |  Myšlenky
Nedávno jsem si pročetla deník, který jsem si zapisovala zhruba před rokem do mobilu. Zaujalo mě to, jak se můj život tolik nezměnil a přece cítím, že už jsem dál. Že mě zkušenosti zas posunuli o kus blíž k tomu "mému já", kterým se stávám. Chtěla bych tu uveřejnit něco z těch loňských zmatků v mé hlavě, k nímž se vztahuje moje novoroční předsevzetí. Můj život se v předešlém roce a půl točil výhradně kolem chlapů. To není zas až tolik promarněného času, vím. A mimo to, se podle mého vůbec nejedná o promarněný čas, ale problém je v tom, že na to, že je mi 16, je to až moc rozptýlení. Musím se soustředit na školu a především na sebe. Ať si to zní sobecky, egoisticky nebo nějak jinak, musím být sama sebou a nesmím se dál upínat k někomu jinému. Takže moje novoroční - spíše přání, než předsevzetí - zní: budu sama sebou. (To slovo sama je obzvlášť podstatné.) A i kdyby se našel někdo, kdo by se snad mohl konečně zdát býti ideálním, pochybuji, že bych v nejbližší době dokázala projevit byť jen kousíček citů, které byli sežehnuty ledovým plamenem mé poslední lásky.