Ona a já

19. ledna 2015 v 16:00 | Ann |  Povídky
Je léto, slunce pálí a vzduch voní mořem. V objetí vběhneme do vody, když v tom slyšíme sirény. Jsme po hruď ve vodě a sledujeme vystrašené pohledy okolních lidí. ,,Co se děje?"


Běžíme chladnou kamennou chodbou a najednou mě za ruku stáhne do malého kabinetu s vycpanými zvířaty v policích a zabouchne dveře. Je mi zima a moje pravá noha v běhu ztratila obinadlo, takže mi teď vystřeluje bolest z kotníku až do hlavy. Obě jsme udýchané a promáčené. Odhrnu jí mokrý blond pramínek z obličeje a odhalím tak její půvabnou tvář. Dlouhé hnědé řasy zdobí velké oči v barvě olivově zelené. Půvabně vystouplé lícní kosti, drobný nos a plná ústa růžové barvy tvoří nejkrásnější obličej, jaký kdy kdo viděl. Stiskne mou ruku, která se při mém zahledění zdržela u její tváře a vášnivě mě políbí. Jako by se zastavil čas. Upadám do transu, nevnímám zvuky okolo, tlukot našich srdcí ani bolest své nohy. Jediné co cítím je neutišitelná láska k ní. Když se naše tváře odtrhnou, okolní zvuky se opět naplno rozezní. Vnímám svůj zrychlený dech, chlad z mokrého oblečení, bosých nohou a kamenné podlahy a zatuchlý vzduch kabinetu s příměsí její sladce jahodové vůně.

Snažím se nasoukat do černých džínů, ale jde to těžko, všude mám vodu. Volnou bílou halenku si zastrčím do bokovek a v předklonu si ždímám vlasy. Vzhlédnu a vidím, že bych si měla pospíšit. Už má na sobě černý komplet a na hlavě tlustý pevný cop. Musím se soustředit, abych se nezasekla při pohledu na ni. Ze skříně vytáhnu černé kozačky ke kolenům a snažím se je rychle zapnout, ale u levé nohy se zasekl zip. Po krátkém lomcování mám úspěšně obutou jednu nohu. U pravé jde zip jako po másle, ale noha šíleně bolí. Tiše zasténám bolestí, když zip míjí kotník a jsem konečně obuta. V rychlosti sáhnu po zatuchlé, ale zachovalé černé kožené bundě a se spletenýma rukama vyběhneme z kabinetu. Naskočí mi husina při závanu chladného vzduchu z chodby. Vypadá to, že jsme tu samy. Opatrně kráčíme ke schodům a najednou slyšíme mužský křik. ,,Hej! Stůjte!", volá za námi muž. Nejspíš hlídač. Jsem vláčena do schodů. Úspěšně utíkáme, probíháme chodbami, stoupáme po schodech, ale muž stále za námi. Při každém kroku cítím výstřel bolesti z kotníku a jen čekám, kdy se mi noha podlomí. Jsme v nejvyšším patře a očima si obě mapujeme terén. Ukážu rukou k proskleným dveřím. Vběhneme do nich a míjíme květináče se zelenými listy všude po podlaze v zasklené lodžii. Funguje jako skleník a mně je špatně z těžkého a teplého vzduchu tady. Hlídač za námi běží v těsné blízkosti a mně docházejí síly. Je to muž přes padesát s pivním mozolem a začínající pleší a přesto se nás drží jako klíště. ,,Já už nemůžu…" zašeptám. Blížíme se k východu z lodžie a kolem dveří jsou opřené motyky a rýče. Po jedné z tyčí se natáhnu a prudce se spolu s ní ve vzduchu otočím. Ozve se dutá rána a muž se kácí k zemi. Strefila jsem se. Obě udýchané, já s motykou v rukách stojíme nad jeho bezvládným tělem a kromě našich zběsile bušících srdcí a zrychleného dechu není slyšet nic. Zpod jeho hlavy se v mezeře mezi kameny objeví červený potůček. Ona už mě ale tahá za ruku. Nemám čas na myšlenky, běžíme pryč.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama