To by se mi líbilo

7. března 2018 v 18:00 | Ann |  Myšlenky
Zvyknout si na lásku,
to by bylo snadný, zlato,
to by se mi líbilo.
Jenomže to, co se mi stalo,
moje srdce visí na vlásku
nad propastí plnou cynismu.

Mít tě po boku,
to by se mi líbilo.
Jenže to není tak lehký, zlato,
vůbec. Ani trochu.

Tak se tě, lásko, ptám,
co si o tom myslíš,
protože na tebe já dám.
Jak ty o nás přemýšlíš?

Je lepší lásku ztratit,
nebo radši nikdy nepoznat?
Co si o tom myslíš?
Těžko říct, jak to cítíš...

Ann
 

Bude to fajn

11. února 2018 v 22:25 | Ann |  Myšlenky
Jednoho mrazivého sobotního rána cestou na kurz žurnalistiky mi na mysl přišla myšlenka, nebo spíše představa toho, že vydám knihu. Ne teď, ne brzy, ale jednou. Vydám souborné dílo mých vzliků sepsaných na tento blog, do nesčetných sešitů a také těch nevyřčených. Všechny své tíživé i povznášející myšlenky vykřičím do světa a bude to fajn. A dopředu, do předmluvy, napíšu, jak hloupá, emotivní, bouřlivá, bojácná, prchlivá, zamilovaná, naivní a bláznivá jsem byla. Jaké jsem byla číslo. A jaká jsem teď moudrá a s nadhledem vidím všechny ty své předchozí přešlapy, díky kterým ale jsem tím, kým jsem. Jak jsem teď dospělá a s láskou vzpomínám na svoje vrtochy mládí. Ničeho nelituji a kráčím s hlavou vztyčenou. To tam napíšu. Napíšu tam, že se mám ráda, a že kdybych si mohla něco vzkázat do minulosti, pak by to byla láska. Vzkázala bych si, ať nemarním život výčitkami a ať si užívám času, který ještě mám! A taky bych tam napsala, vzhledem k tomu, že už jsem moudrá, aby se tím řídili i všichni ostatní, co si tu knihu přečtou. Aby nikdo nemarnil svým časem, protože to je to jediné, co máme a co zcela jistě jednou mít nebudeme. Jak říká Radkin Honzák: Mějte se rádi, dělejte si radosti a dělejte radost sami sobě. To by bylo fajn.
Ann

Sama

20. ledna 2018 v 0:10 | Ann |  Myšlenky
19´01´2018
 


Není čas

12. prosince 2017 v 18:15 | Ann |  Myšlenky
V životě toho musíme ustát hodně. Musíme se naučit vypořádávat s novými situacemi a pocity. Musíme zvládnout bezpočet překážek a nikdo z nás z toho nevyvázne bez úhony.
S koncem léta jsem opustila jednu životní etapu, z čehož jsem měla zpočátku radost a z části pořád ještě mám. Na druhou stranu ale začínám pociťovat i jiné důsledky onoho přehoupnutí se do další životní fáze. Ano, životní fáze - tak by se to dalo nazvat. S koncem srpna jsem vykročila pravou nohou do nového života. Do života mě jako samostatné osobnosti. Jako nezávislá žena beze strachu z neustálých přešlapů a nepatřičností. Nikdo mě už nemohl podkopávat a zraňovat. Byla jsem neohrožená.
Poslední dobou se ale povinnosti jen hrnou a mé nové já, ne že by ztrácelo na neohroženosti, spíš se jen malinko zapřelo ku prospěchu vyšších cílů, neb nemá onu berličku, na kterou bylo, v podobě jisté drahé polovičky, zvyklé přenést alespoň část strastí, jež ho soužily. Podtrženo sečteno mám prostě teď frmol! Všichni, doufám, víme, jaké to je, když si ani nestíháte všímat, co je za den, nebo dokonce týden, přese všechny ty povinnosti, které vám žerou veškerý čas. Člověk nemá ani prostor nad čímkoliv přemýšlet. Prostě žije a ani si nestíhá všimnout.
To je bohužel tak trochu hyperbola, neb mé mysli neuniklo, že jsou za pár dní ty debilní Vánoce...
Z nějakého mnou zatím nepochopeného důvodu se mi do toho všeho v životě objevil nový člověk. Osoba, jejíš duše je té mé velice blízká. Avšak uprostřed toho všeho se právě teď opravdu necítím na... Na co se necítím? Vždyť já ani nic necítím.
Má sestra se o mém stavu vyjádřila velice trefně: "Jedeš teď na režim přežití. Na emoce prostě není místo," a mně nezbývá než souhlasit. Sama to nedokážu vyjádřit lépe. Staň se co staň, ze mě nikdo jediný projev emocí nedostane. Necítím ani zášť, ani vztek, ani smutek, ani radost a ani lásku.
A nejspíš se ani necítím na jakýkoliv pokus o vypointování tohoto zápisu. Stačí mi jen doufat, že stejně tak, jako čtenář, který to se mnou vydržel až k tomuto závěru, to se mnou vydrží i ona osoba. A jestli ne, pak to jistě dopadne tak, jak má.

Ann

Rok poté

11. června 2017 v 0:10 | Ann |  Myšlenky
Prohlížela jsem si dnes v noci rok staré fotky, které jsem uveřejnila.
Prohlížela jsem si je a četla si, co jsem psala.
Prohlížela jsem si to, co jsem byla před rokem za osobu.
Nelíbilo se mi to.
Před rokem jsem procházela něčím, co by se na první pohled dalo nazvat depresí.
Ti, co mě ale znají, vědí, že to byl čirý smutek.






















Smutek, se kterým jsem se snažila vypořádat.


A který mě celou pohlcoval.




Ale pak to začalo odcházet...

Začala jsem brát život takový, jaký je a smířila jsem se, že mám, co mi nadělil. A tehdy se to stalo. Znovu jsem se zamilovala.
Zpočátku jsem se bála, že to není láska a ještě víc toho, že to láska je a že mi provede to, co naposled.
Jenomže všichni víme, že lásce se ubránit nedá a tak jsem se nechala.
A dnes, když si prohlížím loňské fotografie...
Vidím to. Vidím to jasně. Člověk utápějící se ve smutku nemá v srdci místo pro lásku. Je plno té staré.
Když se ale srdce začne hojit, uvolní se místo a onen člověk se nechá zlákat.
Nechá se vtáhnout do pasti stejně, jako minule.
Přijde o znovunalezenou svobodu a pocit jistoty a víry sám v sebe.
Tento článek není o pozitivech lásky.
Je o tom, co láska bere.
Můžeme jen čekat.

Ann

Holka s růžovými vlasy

13. května 2017 v 18:10 | Ann |  Povídky
První slunečný den v roce. První krásný den v roce a přece tolik ošklivý. Rodina je to nejpevnější pouto a možná právě proto tolik bolí být jeho součástí. Být součástí něčeho, k čemu ve skutečnosti nepatříte. Mít roli jen fackovacího panáka, nechat si na sobě vybít vztek všech ostatních. Těch starších. Těch důležitějších.
První slunečný den v roce nesmí být poznamenán zlobou.
Holka s růžovými vlasy si obuje sandály a jde. Neohlíží se. Nechce už myslet na to, co jí říkali. Nechce myslet na nic.


Holka s růžovými vlasy v sandálech a vytahané mikině. To jsem já, ta holka.
Vyjdu naproti krásnému dni. Vypadá, že se na mě těší. Má trošičku zpoždění, ale mně to nevadí. Takhle si ho víc užiju.
Se sluchátkami v uších se nechávám unášet na vlnách energie, kterou tolik potřebuji.
Odbočím z hlavní cesty na úzkou cestičku překrytou větvemi mohutného buku. Po pár metrech musím zastavit, vidím prudký sráz. Hbitý potůček mi šumí na pozdrav. Na tváři mi ten pohled vykouzlí úsměv.
Při skoku mi podklouzne noha. Musím se zachytit bahnivého hřehu rukama. To už se na potok ze široka směji. Chce si hrát.


Tančím si to lesem a sklepávám všechen ten stres a napětí. Vlním se spolu s větrem a naslouchám hudbě lesa.
U břehu rybníka si opláchnu zablácené dlaně.
Když vzhlédnu, spatřím koně. Koně s jeho jezdcem, jak se pomalu noří do vody a pak vesele vyklusávají. Oči jim jiskří. A mně jiskří srdce. Omámena slunečními paprsky a tou nádhernou podívanou se propadám do sentimentálního pocitu blaženosti.
Ann

Nebezpečná známost

6. května 2017 v 18:50 | Ann |  Myšlenky
Jsem v pasti. Lapena do pavučiny vášně. Vášně, jíž se nehodlám vzdát. Nechci. Je příliš krásné se vznášet na vláknech zdánlivé lásky, jež mě zahlcuje ze všech stran.
Poprvé je u mě. Sedí za stolem a jeho spalující pohled mě doprovází na každém kroku. Roztřesenou rukou mu podávám hrneček s čajem. Srdce mi bije jako zvon. Nemůžu toho muže vystát. Zpropadená arogance z něj přímo srší. Nesnáším jeho sebevědomý postoj, pevný stisk ruky, jeho temný pohled, ze kterého se mi podlamují kolena. Každičký detail mě vyvádí z míry. Příliš vysoký, příliš světlé vlasy, příliš tmavé oči, příliš hluboký hlas, jež mi rozvibruje celé tělo.
Naše pohledy se setkají a já zapomenu dýchat. Nedokážu se ubránit síle, jež mě k němu vábí. Nezvládnu už vzdorovat jeho vůni, když se ke mně pomalu přiblíží. Propadám jeho pevnému stisku a spalujícímu pohledu.
Hlava mě bolí a nedokážu zastavit agresivní tlukot srdce. Myšlenky se valí jedna přes druhou. Jsem snad nespokojená se svým životem takovým, jaký je? Cožpak mi nestačí milující partner? Lepšího si nemůžu přát. Nepřeji. Přesto mě to nepředstavitelnou silou táhne k němu.

Svět se vždy postará. Říkejte tomu, jak chcete. Vesmír, Bůh, Osud, Prozřetelnost - náš život není nikdy předvídatelný. Člověk se snaží směřovat jedním směrem, ale existují situace, které jednoduše nemáme pod kontrolou. Možná tento výrok prokazuje mou slabost. Možná je v něm ale něco pravdy. A možná někdy opravdu nemáme na výběr, ať už jsme tlačeni, morálkou, chtíčem, ambicemi, či třeba vášní. A někdy jednoduše přenecháme naše rozhodnutí v cizích rukách...
Ač mám na srdci ještě spoustu nevyřčených myšlenek, prozradila jsem jich až příliš. Jsem tedy nucena článek ukončit právě v tuto chvíli.

Ann

Kam dál