Rok poté

11. června 2017 v 0:10 | Ann |  Myšlenky
Prohlížela jsem si dnes v noci rok staré fotky, které jsem uveřejnila.
Prohlížela jsem si je a četla si, co jsem psala.
Prohlížela jsem si to, co jsem byla před rokem za osobu.
Nelíbilo se mi to.
Před rokem jsem procházela něčím, co by se na první pohled dalo nazvat depresí.
Ti, co mě ale znají, vědí, že to byl čirý smutek.






















Smutek, se kterým jsem se snažila vypořádat.


A který mě celou pohlcoval.




Ale pak to začalo odcházet...

Začala jsem brát život takový, jaký je a smířila jsem se, že mám, co mi nadělil. A tehdy se to stalo. Znovu jsem se zamilovala.
Zpočátku jsem se bála, že to není láska a ještě víc toho, že to láska je a že mi provede to, co naposled.
Jenomže všichni víme, že lásce se ubránit nedá a tak jsem se nechala.
A dnes, když si prohlížím loňské fotografie...
Vidím to. Vidím to jasně. Člověk utápějící se ve smutku nemá v srdci místo pro lásku. Je plno té staré.
Když se ale srdce začne hojit, uvolní se místo a onen člověk se nechá zlákat.
Nechá se vtáhnout do pasti stejně, jako minule.
Přijde o znovunalezenou svobodu a pocit jistoty a víry sám v sebe.
Tento článek není o pozitivech lásky.
Je o tom, co láska bere.
Můžeme jen čekat.

Ann
 

Holka s růžovými vlasy

13. května 2017 v 18:10 | Ann |  Povídky
První slunečný den v roce. První krásný den v roce a přece tolik ošklivý. Rodina je to nejpevnější pouto a možná právě proto tolik bolí být jeho součástí. Být součástí něčeho, k čemu ve skutečnosti nepatříte. Mít roli jen fackovacího panáka, nechat si na sobě vybít vztek všech ostatních. Těch starších. Těch důležitějších.
První slunečný den v roce nesmí být poznamenán zlobou.
Holka s růžovými vlasy si obuje sandály a jde. Neohlíží se. Nechce už myslet na to, co jí říkali. Nechce myslet na nic.


Holka s růžovými vlasy v sandálech a vytahané mikině. To jsem já, ta holka.
Vyjdu naproti krásnému dni. Vypadá, že se na mě těší. Má trošičku zpoždění, ale mně to nevadí. Takhle si ho víc užiju.
Se sluchátkami v uších se nechávám unášet na vlnách energie, kterou tolik potřebuji.
Odbočím z hlavní cesty na úzkou cestičku překrytou větvemi mohutného buku. Po pár metrech musím zastavit, vidím prudký sráz. Hbitý potůček mi šumí na pozdrav. Na tváři mi ten pohled vykouzlí úsměv.
Při skoku mi podklouzne noha. Musím se zachytit bahnivého hřehu rukama. To už se na potok ze široka směji. Chce si hrát.


Tančím si to lesem a sklepávám všechen ten stres a napětí. Vlním se spolu s větrem a naslouchám hudbě lesa.
U břehu rybníka si opláchnu zablácené dlaně.
Když vzhlédnu, spatřím koně. Koně s jeho jezdcem, jak se pomalu noří do vody a pak vesele vyklusávají. Oči jim jiskří. A mně jiskří srdce. Omámena slunečními paprsky a tou nádhernou podívanou se propadám do sentimentálního pocitu blaženosti.
Ann

Nebezpečná známost

6. května 2017 v 18:50 | Ann |  Myšlenky
Jsem v pasti. Lapena do pavučiny vášně. Vášně, jíž se nehodlám vzdát. Nechci. Je příliš krásné se vznášet na vláknech zdánlivé lásky, jež mě zahlcuje ze všech stran.
Poprvé je u mě. Sedí za stolem a jeho spalující pohled mě doprovází na každém kroku. Roztřesenou rukou mu podávám hrneček s čajem. Srdce mi bije jako zvon. Nemůžu toho muže vystát. Zpropadená arogance z něj přímo srší. Nesnáším jeho sebevědomý postoj, pevný stisk ruky, jeho temný pohled, ze kterého se mi podlamují kolena. Každičký detail mě vyvádí z míry. Příliš vysoký, příliš světlé vlasy, příliš tmavé oči, příliš hluboký hlas, jež mi rozvibruje celé tělo.
Naše pohledy se setkají a já zapomenu dýchat. Nedokážu se ubránit síle, jež mě k němu vábí. Nezvládnu už vzdorovat jeho vůni, když se ke mně pomalu přiblíží. Propadám jeho pevnému stisku a spalujícímu pohledu.
Hlava mě bolí a nedokážu zastavit agresivní tlukot srdce. Myšlenky se valí jedna přes druhou. Jsem snad nespokojená se svým životem takovým, jaký je? Cožpak mi nestačí milující partner? Lepšího si nemůžu přát. Nepřeji. Přesto mě to nepředstavitelnou silou táhne k němu.

Svět se vždy postará. Říkejte tomu, jak chcete. Vesmír, Bůh, Osud, Prozřetelnost - náš život není nikdy předvídatelný. Člověk se snaží směřovat jedním směrem, ale existují situace, které jednoduše nemáme pod kontrolou. Možná tento výrok prokazuje mou slabost. Možná je v něm ale něco pravdy. A možná někdy opravdu nemáme na výběr, ať už jsme tlačeni, morálkou, chtíčem, ambicemi, či třeba vášní. A někdy jednoduše přenecháme naše rozhodnutí v cizích rukách...
Ač mám na srdci ještě spoustu nevyřčených myšlenek, prozradila jsem jich až příliš. Jsem tedy nucena článek ukončit právě v tuto chvíli.

Ann
 


Trpět a chápat

17. února 2017 v 15:36 | Ann |  Myšlenky
Začínám si hlouběji uvědomovat, jak rozdílné může být vnímání světa z pohledů různých lidí. Konkrétně dnes jsem se zamyslela nad tím, jak různí lidé vnímají smrt.
Jeden člověk vnímá smrt jako mrazivou skutečnost života. Skutečnost, jejíž smysl mu z části uniká, ale uvědomuje si její váhu. Tento člověk se už někdy se smrtí setkal z bezprostřední blízkosti a proto mu je vždcky tak nějak smutno, když někdo umře, ať je to kdokoliv.
Druhý člověk je úplně odlišný. Neví přesně, co to ta smrt znamená, ale nijak se tím nevzrušuje. Druhý člověk si troufá před prvním člověkem prohlásit, že film Everest není zas takový maso a že zná lepší akčňárny. Když se pak mezi těmito dvěma rozvine diskuze o tom, co je teda maso, bývá první člověk velice zklamán. Zjišťuje, že je druhý člověk tak nějak hloupý. Na druhou stranu si ale uvědomuje, že druhý člověk za svou hloupost nemůže. Měl zatím takové štěstí, že nepřišel o nikoho ze svých nejbližších a tak nemůže tušit, co vlastně ona smrt znamená. A nemůže ani pochopit, proč mu první člověk tak vyčítavým tónem zdůrazňuje, že je Everest podle skutečné události. Podle něj je jednoduše smůla, že děti v Africe umírají. A co jako? Jeho se to nijak netýká, proč by je měl litovat? Proč by mu mělo přijít drsný to, že v těch Himalájích umřelo pět lidí? Pět. Zná daleko hustší filmy. Třeba ten Drive, to je lepší vzrůšo!
Ano, jsem bohudík, či bohužel tím prvním člověkem a ano, je mi teď tak nějak smutno z rozhovoru s tím druhým.

Jednou přijde den, kdy se i z těch druhých lidí, žijících v blažené nevědomosti stanou ti, co poznají onen zrůdný pocit. Poznají, jaké to je, nemít pro co žít. A když se tu zrůdnost naučí prožívat a přijímat, potom pochopí. Přijdou o kus sebe, ale odkryje se jim kus jiný. Kus světa, který předtím neviděli. Jako by se jim najednou poodkryly Mámivé brýle na cestě do Města královny Moudrosti a oni konečně poznali pravdu. A potom oni a ti první lidé naleznou společnou řeč.
Ann

Co chybí...

7. ledna 2017 v 1:25 | Ann |  Myšlenky
Je to tak. Člověk pravděpodobně nikdy nemůže mít to, co chce. Vždycky je to to druhé, co potřebuje. To, co mu chybí.
Pokud jste sám, sama, na devadesát procen vám schází partner. Nebo to tak alespoň cítíte.
Pokud máte partnera, milujícího takřka až za hrob, kvůli němuž se bojíte jít na návštěvě vyčůrat, aby neměl žárlivý výstup, chybí vám volnost.
Když vaše těžce pracující polovička večer přijde domů, svalí se na gauč a vy ji ani za zlaté prase nevytáhnete na vernisáž nebo do divadla, trápí vás stereotyp.
A když je váš partner příliš aktivní a neustále připraven podniknout tůru, návštěvu kamarádů, kina, večeři s rodiči, fotbalový zápas, párty, bungee jumping a rozdávání jídla bezdomovcům, a to všechno v rámci přesně stanovené hodiny, kterou si na vás každý druhý den vyčenil, začne vám scházet ten blažený stereotyp. Kouzlo romantiky. Večeře při svíčkách, u které se nebudete spou s dalšími pěti lidmi překřikovat o tom, kdo z vás měl dražší dovolenou, ale budete tam jen vy dva a možná nebudete ani mluvit. Budete jen vnímat přítomný okamžit a vychutnávat si každou vteřinu své vzájemné přítomnosti. A pokud se vám tato myšenka zdá značně bláhová, určitě se shodneme na tom, že by možná stačilo i jednoduché a prosté sledování fimu z postele. Jednoduché bytí. O to tu přece jde, ne? K čemu fotbalový zápas, párty, bunjee jumping... Ano, pokud to oba chcete, ale proč, když si jeden přeje to mít už co nejrychleji za sebou? Neměl by vztah být o souznění dvou duší? O tom, že je pro jednoho daleko cennější ten druhý? Nemluvím o sebezapírání. Mysím tím pochopení.

Náš svět a andělé

17. listopadu 2016 v 18:50 | Ann |  Myšlenky

Pár lidí se mě už v životě ptalo, jestli věřím v Boha.
Já věřím ve svý strážný anděly.

Ok, dvacet minut, to stíhám.
Vybíhám z domu a svižným tempem se šinu ke hřbitovu. Není to úplně kousek a navíc je to do kopce, tak mám za těch dvacet minut co dělat.
Je zataženo, občas někde zpoza mraků vykoukne kousek růžově západem zbarvené oblohy. Od pusy mi jde pára.
Ponořím se do muziky ve sluchátkách a krajina okolo mě ožívá. Všechny barvy jsou najednou daleko jasnější a můj dech určuje rytmus větru. Existuji jen já a svět. Já a příroda. Všechny větve okolo cesty se přede mnou rozevírají a nohy neomylně kráčí dál a dál, cestu znají moc dobře.

Ahoj mami. Máš tu nový kytičky, pár lidí se tu o dušičkách stavilo, koukám. Už to ale vadne… Trošku ti to tu rozsvítím, když dnes neuvidíš na hvězdy.

Marně lomcuju s železnou černě natřenou bránou. Pozdě. Je zamčeno. Fajn, dneska to je zase s dobrodrůžem.
Se svítilnou na mobilu vykouknu zpoza hřbitovní zdi, balancujíc na sloupku jednoho z časem zapomenutých hrobů. Lidi. Vypadá to ale, že jdou opačným směrem.

Moc moc moc se omlouvám!

Vyšvihnu se nad úroveň zdi a nemotorně se na ni překulím. Pověsím se za ruce dolů a tvrdě dopadnu na asfalt. Uf, to by bylo.
Cestou zpět už nikam nespěchám. Doma na mě čeká akorát tak prázdná lednička a hromada prádla na vyžehlení.
Míjím konírnu, zrovna ve chvíli, kdy se opět naplno ponořím do hudby a najednou si jich všimnu. Koně. Stojí ve tmě rozprostřeni po celé louce a ani se nehnou. Zastavím se a jeden z nich, ten, co je ke mně nejblíž, se na mě podívá. Jen na sebe hledíme a já si říkám, proč tam tak jsou? Jakto, že je nevezmou na noc do tepla? A proč je tu vlastně mají? Jsou na hnusné mokré louce ve tmě, v zimě a jen tak tam klidně stojí. Ohraničeni elektrickým ohradníkem. Co je tam drží při životě?
Nikdy jsem neviděla divoké koně. Musí to být krása. U nás je ale asi těžko spatřím. Všechno je tu pod dozorem. V elektrickým ohradníku.
Co kdybych ho pustila? Nejspíš by ani nechtěl nikam jít. Nikdy neviděl film s divokýma koněma.

Láska?

4. října 2016 v 20:10 | Ann |  Myšlenky
Není to správný.
Cítím, že to, co cítím, to, jak se cítím, prostě není správný.
Zamilovaná holka se má vznášet v oblacích.
Možná to je tím, že jsme na to vlítli tak zprudka.
Na konci minulýho vzathu to bylo podobný. To když se ten náš obláček rozplynul a my začali řešit opravdový věci.
Možná je jen nesprávná doba.
Nesprávná doba na lásku?
Moje ideoogie vypadá takhle:
Tzn: problém není tak vekej problém, když jsou na něj dva. Líp se to zvládá.
Nebo ne?

Kam dál